Tak jsme si všimla že @zirky využil téma strach. Ano, taky jsem uvažovala, že je to dobrý námět na téma týdne, ale protože už zrovna v tu dobu kdy jsem psala svůj článek o strachu, bylo vyhlášené jiné téma, zpracovala jsem toto téma "jen" do článku.

[IMAGE: https://images.hive.blog/DQmYK3eBrced6crwCe9X1R2ADwr26MPkRhoXqS6S7hNPm4K/child-3308816_640.jpg]

A protože jako čerstvá matka na plný úvazek nemám mnoho času, našla jsem si teď chviličku kdy můj poklad spí a já rychle píšu..

Pokud jsem předtím mluvila o strachu, bylo také v té souvislosti, že jsem se nechtěla nechat spoutat obavami a strachy jiných. A stojím si za tím i dnes. Užila jsem si výlet, koncert a do poslední chvilky dělala to, co jsem chtěla a na co jsem se cítila.
Loni jsme měli skoro dvě dovolené, kdy jsme si dopřáli týden v Českém Švýcarsku, na skok jsme byli i u sousedů v Německu na pevnosti Königstein. Začátkem září jsme ještě vyjeli na dovču do Itálie. Dnes jsem za to ráda, protože nejen k současné situaci by jsme se už letos nikam daleko nepodívali.

Jenže můj život v posledních dnech a dvou týdnech zažil zásadní obrat. A já přiznávám, že mě vůbec nic nepřipravilo na to, jaké to bude po narození mé dcery. Nejdřív je to několik měsíců těšení a očekávání, chystání a všechno to hezké okolo.

A pak to přišlo. Den D. Nejdřív se modlíte, aby samotný porod proběhl v pořádku (já měla plánovaný císařský řez.) Anestezie do zad.. Pak už jen narození naší dcery. Oddechnu si, že jsme to obě zvládly a jsme v pořádku. Jen co se po císaři trochu zotavím, tedy dva dny poté, dostávám už malou na starosti a vše to teprve začíná.

Už to není jen o mě, ani jen o nás jako o partnerech. Už jsme rodina a je tu ten maličkej tvoreček, který potřebuje vaši péči a očekává se, že to zvládnete. Prostě jsem byla tak nějak hozena do vody- a plav.
Sestřička ukáže jak vykoupat, přebalit, trochu poradí s krmením a kojením a dál už je to na mě. Hrozně se těším domů, ale další obava je, jak to bude doma. V nemocnici se mi samozřejmě nechce zůstat déle, než je nezbytně nutné, ale tam mi přeci jen někdo poradil. Sestřičky, zkušenější mamina na pokoji..

Ale když se s tím prvotním "šokem" poperu a zaženu myšlenky, že snad jsem ta nejhorší a nejnezkušenejší matka jakou si ta malá mohla vybrat, tak zjištuji že to jde.
Novopečený tatínek pomáhá jak může, za což mu patří velké díky a rodina přispěje i tím, že nám uvaří, abych nemusela řěšit první dny jídlo.

Strach má stále velké oči, nesmí se tomu člověk poddat. Nejlépe se mu postavit čelem a pak už ty oči nejsou tak velké ;)

S Terezkou vás zdravíme a strachu nedáváme šanci :)

Foto: pixabay